Hawkshaw, velký detektiv, zamyšleně kouřil žváro, když do místnosti vtrhl Plukovník.
„Slyšel jste—“ vyhrkl vzrušeně, ale Hawkshaw přezíravě zvedl ruku.
„Můj milý Plukovníku,“ řekl. „Zbytečně se vzrušujete: chtěl jste mi říci, že královnin náhrdelník v ceně patnácti milionů šilinků byl ukraden z jejího budoáru a že Scotland Yard po zloději stále nenašel jedinou stopu, přestože Londýn obrátili naruby.“
„Vy jste zázrak, Hawkshawe,“ zvolal obdivně Plukovník. „Jak jste to věděl?“
„Dedukce, můj milý Plukovníku,“ odpověděl Hawkshaw a nenápadně zakryl noviny, ve kterých byla loupež podrobně vylíčena.
„Byl jste v paláci?“ zeptal se.
„Byl,“ zněla odpověď. „A přinesl jsem jedinou objevenou stopu. Tento zbytek doutníku našli přímo pod palácovým oknem.“
Hawkshaw popadl nedopalek a pečlivě jej prozkoumal.
„Aha!“ zvolal. „Pachatel krádeže byl velmi vysoký hubený šilhající člověk s velkýma nohama. Nosí klobouk číslo 5.“
„Úžasné!“ zvolal Plukovník, „a jak, smím-li se zeptat, jste to vydedukoval? Jak vůbec víte, že náhrdelník ukradl člověk, který kouřil tenhle doutník?“
„Ten nedopalek je na jednom konci rozšlápnutý. To dokazuje, že kuřák měl velkou nohu. Šlápl na něj a je potřeba značná váha, aby se takový doutník rozmáčkl. Že ten kuřák je náš zloděj jsem poznal z toho, že nedopalek je dlouhý a každý, kdo by snesl jediný šluk z takového doutníku, by jej dokouřil celý. Musí to být takový typ člověka. Zjevně jej upustil ve spěchu, když prchal.“
„Ale co ten klobouk? A co jeho výška a šilhání?“
„Když někdo kouří takové doutníky, tak obvykle nosí klobouk přibližně číslo 5. Jeho výšku a šilhání vysvětlím později.“
V tu chvíli někdo zaklepal na dveře. Plukovník otevřel a vešel stařec. Měl velké zelené brýle, značně se hrbil a měl bílé vlasy a dlouhý bílý plnovous.
„Vy jste ten slavný detektiv?“ oslovil Hawkshawa. „Myslím, že mám stopu k té krádeži. Procházel jsem na protější straně ulice v době, kdy se měla odehrát ta loupež. Nějaký muž vyskočil z palácového okna a rychle odkráčel ulicí.“
„Mhm,“ ozval se Hawkshaw, „co to bylo za člověka?“
„Měřil asi metr padesát a vážil asi 150 kilo,“ zněla odpověď.
„Mhm,“ podotkl Hawkshaw, „chtěl byste slyšet moji hypotézu?“
„S radostí,“ odvětil stařec, když se usadil na nejlepší židli.
„Nuže dobrá!“ začal Hawkshaw, načež vstal a přešel doprostřed místnosti, aby mohl gestikulovat, aniž by převrhl stůl. „V době spáchání loupeže se jistý muž vracel domů z rybolovu na Temži. Přes rameno nesl rybářský prut a cestou nakukoval do oken okolních domů, přestože se zdánlivě díval rovně před sebe, protože značně šilhal.“ (V tu chvíli sebou návštěvník škubl.) Hawkshaw pokračoval, „Dotyčný pak konečně dorazil do Windsoru a cestou kolem paláce uviděl na mahagonovém stole ležet náhrdelník. Okno bylo otevřené a byť bylo vysoko nad zemí, zloděje napadlo, jak se k němu dostat. Byl to (a je to) velmi vysoký muž a měl dlouhý rybářský prut. Stoje na špičkách, nahodil oknem jako by chytal pstruha. Náhrdelník zasekl na první pokus a utekl, přičemž mu vypadl doutník. Navíc na doutník šlápl. Policii unikl snadno a chtěl uniknout i mně tím, že ke mně přišel v přestrojení a snažil se odvrátit podezření jiným směrem.“
S těmito slovy Hawkshaw přiskočil ke starci, chytil ho za plnovous a vší silou trhl. Stařec vykřikl, jak ho trhnutí zvedlo ze židle a mrštilo na podlahu. Hawkshaw zbledl. Že by si spletl osobu? Nohou se opřel o obličej starého pána, pevně uchopil jeho plnovous oběma rukama a znovu trhl. Něco povolilo a Hawkshaw i jeho oběť se rozplácli na podlaze, Hawkshaw v rukou třímal falešný plnovous a paruku. Zatímco se podvodník snažil vstát, což mu ztěžoval jeho dlouhý kabát, detektiv mrštně vyskočil na nohy a velmi obratně mu z nosu skopl obrovské zelené brýle.
Ze „starce“ se vyklubal vysoký hubený šilhající muž s obrovskýma nohama!
Když vstal, Hawkshaw k němu vykročil s párem želízek.
„Jste zatčen,“ řekl.
Muž uskočil dozadu a z kapsy vytáhl třpytivý příborový nůž.
„Nemám co ztratit! Střezte se!“ řekl ostře.
V tu chvíli se Plukovník dostatečně vzpamatoval z úžasu, aby přistrčil hlaveň houfnice směrem na zloducha, a ten byl brzy spoután.
„Zavolejte policii, Plukovníku,“ přikázal Hawkshaw a ze zlodějovy kapsy vyndal náhrdelník.
„K čertu!“ sykl zloduch, „odhalili mě, přelstili mě, chytili mě! K čertu!“
„Ale Hawkshawe,“ zeptal se Plukovník o několik hodin později, když si vyzvedli ohromnou odměnu za navrácení náhrdelníku. „Ale Hawkshawe, jak jste poznal, že to byl pachatel?“
„Můj milý Plukovníku,“ odpověděl Hawkshaw, zatímco si s úsměvem zapaloval žváro, „ruce mu páchly po rybách.“