Když si stáří podmanilo svět a z myslí lidí se vytratil údiv; když šedá města vzpínala k zakouřenému nebi vysoké věže ponuré a ohavné, v jejichž stínu nikdo nemohl snít o slunci nebo rozkvetlých lukách Jara; když učenost zbavila Zemi jejího závoje krásy a básníci již více nepěli, leč o pokřivených přízracích vídaných zkaleným zrakem obráceným do nitra; když toto vše nastalo a dětinské naděje navždy zmizely, jeden muž opouštěl život a vydával se pátrat do míst, kam prchly sny světa.
Málo je psáno o jméně a obydlí toho muže, neb obojí patřilo jen do světa bdících; přesto se říká, že obojí bylo nejasné. Postačí říci, že pobýval ve městě vysokých zdí, kde panoval sterilní šerosvit, že se celý den lopotil mezi stíny a vřavou, večer se vraceje domů do pokoje, jehož jediné okno se neotvíralo do otevřených polí a hájů, ale do šerého dvora, odkud další okna zírala v mdlé beznaději. Tímto průzorem bylo vidět jen zdi a okna, jedině když se člověk někdy hodně vyklonil, mohl vzhlédnout na drobné míjející hvězdy. A protože jen samé zdi a okna musejí brzy dohnat k šílenství člověka, který se mnoho oddává snění a četbě, vykláněl se obyvatel toho pokoje noc co noc a hleděl vzhůru, aby zahlédl alespoň střípek věcí mimo vysoká města a svět bdících. Po letech začal dávat pomalu plujícím hvězdám jména a následovat je ve svých představách, když k jeho lítosti vyklouzly z dohledu; až po čase se jeho zrak otevřel mnoha tajným vyhlídkám, o jejichž existenci nemělo běžné oko nejmenší ponětí. A jedné noci byla překlenuta mohutná propast, nebesa sužovaná sny se vedmula do okna osamělého pozorovatele, aby splynula s vydýchaným vzduchem jeho pokoje a učinila jej součástí svých ohromujících divů.
Tehdy do onoho pokoje vstoupily bouřlivé proudy indigové půlnoci třpytící se prachem ze zlata, víry prachu a ohně, vlnící se z vrcholných prostorů a zatěžkané vůněmi zpoza světů. Otupující oceány proudily dovnitř ozářeny slunci, jaká snad oko nikdy nespatří, majíce ve svých vírech podivné delfíny a mořské nymfy nezapamatovatelných hloubek. Bezhlučné nekonečno ovinulo onoho snílka a odneslo jej vzhůru, aniž se dotklo jeho těla strnule se vyklánějícího z osamělého okna; a po několik dní nezapsaných v lidských kalendářích jej slapy dálných sfér zvolna unášely, aby se připojil k průběhu jiných cyklů, které jej spícího něžně zanechaly na zeleném jitřním břehu, zeleném břehu vonícím lotosovými květy a lemovaném rudými hvězdami vodních hyacintů…