Nesnáším měsíc — bojím se ho — neb když někdy svítí na určité důvěrně známé a milované scenérie, mění je v neznámé a ohavné.
Bylo přízračné léto, když měsíc svítil na starou zahradu, kterou jsem se toulal; bylo přízračné léto omamných květin a dusných moří zeleně vyvolávajících divoké a mnohobarevné sny. A jak jsem kráčel podél mělkého křišťálového potoka, všiml jsem si nezvyklých vlnek mihotajících se žlutým světlem, jako by ty poklidné vody něco přitahovalo nepřemožitelnými proudy k podivným oceánům mimo náš svět. Tiché a třpytivé, zářící a zlověstné, ony měsícem prokleté vody uháněly nevím kam; zatímco se v opojném nočním větru třepotaly lotosové květy z obrostlých břehů a jeden po druhém beznadějně padaly do potoka, hrozivě odvířily pod klenutý vyřezávaný most a zíraly ven se zlověstnou odevzdaností klidných mrtvých tváří.
A jak jsem utíkal podél břehu zadupávaje spící květiny lhostejnýma nohama a tuze hnán k nepříčetnosti strachem z neznáma a vábením těch mrtvých tváří, zjistil jsem, že zahrada pod oním měsícem nemá konce; neb kde za dne stávaly zdi, rozprostírala se teď jen další zátiší stromů a cest, květin a keřů, kamenných bůžků a pagod, a zákrutů žlutě ozářeného potoka mezi travnatými břehy a pod groteskními mosty z mramoru. A rty mrtvých lotosových tváří smutně šeptaly, kázaly mi následovat, a já nezastavil své kroky, dokud se potok nestal řekou a nespojil se uprostřed mokřin vlnících se rákosem a pláží třpytivého písku s pobřežím obrovského bezejmenného moře.
Nenávistný měsíc svítil na ono moře a nad jeho bezhlasými vlnami se množily podivné vůně. A když jsem v něm uviděl mizet lotosové tváře, toužil jsem po sítích, abych je mohl zachytit a dozvědět se od nich tajemství, která měsíc vnesl do noci. Když se však měsíc přesunul na západ a klidný odliv ustoupil z mrzutého břehu, uviděl jsem v tom světle staré věže, jež vlny téměř odhalily, a bílé sloupy ověnčené trsy zelených řas. A s vědomím, že do tohoto zatopeného místa přišli všichni mrtví, jsem se zachvěl a již jsem více nechtěl mluvit s lotosovými tvářemi.
Přesto, když jsem v dáli nad mořem zahlédl černého kondora sestupovat z nebe, aby si odpočal na rozlehlém útesu, s radostí bych ho zpovídal a zeptal se ho na ty, které jsem znal, když byli naživu. Na to bych se ho zeptal, kdyby nebyl tak daleko, jenže byl velmi daleko a zcela se ztratil z očí, když se přiblížil k tomu obřímu útesu.
Tak jsem sledoval odliv pod klesajícím měsícem a viděl třpyt věžiček, věží a střech onoho mrtvého crčícího města. A zatímco jsem se díval, můj nos se pokoušel uzavřít před vůně přebíjejícím puchem mrtvých celého světa; neb věru, na tomto odtrženém a zapomenutém místě se shromáždilo veškeré maso ze hřbitovů, aby je ohlodávali a hltali tuční mořští červi.
Nad těmito hrůzami se nyní měsíc skláněl velmi nízko, tuční červi z moře však ke krmení měsíc nepotřebují. A zatímco jsem sledoval vlny prozrazující svíjení červů pode mnou, pocítil jsem další zamrazení z dáli, kam slétl onen kondor, jako by mé tělo vycítilo nestvůru, kterou ještě nepostřehl můj zrak.
Vskutku se mé tělo nechvělo bez příčiny, neb když jsem pohlédl vpřed, uviděl jsem, jak nízko klesl odliv a odhalil tak mnohem více onoho obřího útesu, jehož vrcholek jsem viděl dříve. A když jsem zjistil, že ten útes byl jen černou čedičovou korunou strašlivé modly, jejíž obludné čelo se teď objevilo v šeru měsíčního svitu a jejíž odporná kopyta musejí trčet v pekelném bahně několik mil pod hladinou, ječel jsem a ječel, aby se ta potopená hlava nevynořila nad hladinu a nepodívala se na mne svýma vodou skrytýma očima, až se vytratí ten proradný a chlípný žlutý měsíc.
A abych té neúnavné věci unikl, vrhl jsem se s potěšením a bez váhání do oné smrduté mělčiny, kde tuční mořští červi obklopeni zarostlými zdmi a zatopenými ulicemi hodují na mrtvých celého světa.