Zámek, do kterého se můj sluha rozhodl vniknout násilím, než aby mne těžce zraněného nechal strávit noc pod širým nebem, byl jedním z těch sídel mísících ponurost s majestátností, které se tak dlouho mračily uprostřed Apenin, o nic méně ve skutečnosti než v představách paní Radcliffové. Podle všeho byl opuštěn dočasně a velmi nedávno. Usadili jsme se v jedné z nejmenších a nejméně okázale zařízených komnat. Nacházela se v odlehlé věži zámku. Její výzdoba byla bohatá, ale zároveň potrhaná a starožitná. Zdi byly ověšené tapiseriemi a poseté rozmanitými trofejemi brnění mnoha tvarů vedle neobvykle velkého počtu téměř živých moderních obrazů v rámech s bohatými zlatými arabeskami. O tyto obrazy rozvěšené nejen po hlavních plochách zdí, ale i ve spoustě výklenků, které si vynutila bizarní architektura zámku — o tyto obrazy ve mně vyvolalo hluboký zájem zřejmě mé počínající delirium; takže jsem nakázal Pedrovi zavřít těžké okenice pokoje — neboť již byla noc — zapálit jazyky vysokého mnohoramenného svícnu stojícího u hlavy mé postele — a doširoka roztáhnout třásněmi lemované závěsy z černého sametu obklopující samotnou postel. O to vše jsem požádal, abych se mohl oddat když ne spánku, tak alespoň střídavě rozjímání o oněch obrazech a studování malého svazku, který jsme objevili na polštáři a který je sliboval popsat a kriticky zhodnotit.
Dlouho — dlouho jsem četl — a uchvácen, oddaně jsem zíral. Hodiny ubíhaly báječným kvapem a přišla hluboká půlnoc. Nespokojen s polohou svícnu, ztěžka jsem natáhl ruku, než abych rušil svého podřimujícího sluhu, a přemístil jsem svícen tak, aby vrhal více světla na knížku.
Jenže můj čin přinesl zcela nečekaný výsledek. Záře početných svící (neb jich bylo mnoho) nyní dopadala do zákoutí pokoje, které bylo dosud zahaleno temným stínem jednoho ze sloupků postele. V jasném světle jsem tak spatřil obraz předtím zcela nepovšimnutý. Byl to portrét mladé dívky právě dozrávající v ženu. Spěšně jsem obraz přelétl pohledem a zavřel jsem oči. Proč jsem to udělal, nebylo nejprve jasné ani mně samému. Ale dokud jsem měl víčka stále zavřená, prošel jsem si v duchu důvody, proč jsem je vůbec zavřel. Byla to spontánní reakce, abych získal čas na přemýšlení — abych se ujistil, že mne zrak nešálí — abych uklidnil a potlačil svou představivost pro mnohem střízlivější a jistější pohled. Za pár okamžiků jsem se opět upřeně zahleděl na ten obraz.
Nemohl jsem mít sebemenších pochyb, že již vidím jasně; neb první zazáření paprsků svící na plátno jako by rozptýlilo fantaskní otupělost, která pozvolna kalila mé smysly, a okamžitě mne vyplašilo k plné bdělosti.
Jak jsem již řekl, šlo o portrét mladé dívky. Byla to pouze hlava a ramena v provedení, které se technicky nazývá vinětace; ve velmi podobném stylu jako oblíbené hlavy od Sullyho. Ruce, hruď a dokonce i konečky zářivých vlasů se nezřetelně vytrácely do neurčitého, přesto hlubokého stínu, který tvořil pozadí celku. Rám byl oválný, bohatě pozlacený a jemně protkaný mareskou. Jako umělecký výtvor nemohlo být nic obdivuhodnějšího než onen obraz. Jenže mé náhlé a silné pohnutí nemohlo způsobit ani provedení toho díla, ani nesmrtelná krása její tváře. Ze všeho nejméně možné pak bylo, že si má představivost vytržená z polospánku spletla obraz s hlavou živé osoby. Okamžitě jsem si všiml, že zvláštnosti aranžmá, vinětace a rámu musely takovou myšlenku okamžitě zahnat — musely znemožnit o ní byť jen na vteřinku uvažovat. Během soustředěného přemýšlení o těchto faktech jsem zůstal, snad hodinu, v polosedě, v pololeže se zrakem přilepeným na portrét. Nakonec, uspokojen skutečným tajemstvím jeho účinku, jsem klesl zpět na postel. Kouzlo obrazu jsem objevil v absolutní živosti výrazu, která mne nejprve vyplašila, ale nakonec mne udivila, podmanila si mne a šokovala mne. S hlubokým a uctivým úžasem jsem vrátil svícen na původní místo. Když jsem zdroj svého rozrušení takto odstranil z výhledu, dychtivě jsem sáhl po svazku, který pojednával o obrazech a jejich minulosti. Po nalistování čísla označujícího oválný portrét jsem si přečetl následující vyhýbavá a svérázná slova:
„Byla to panna nejvzácnější krásy, a ne tak rozkošná jako plná veselí. A prokletá byla hodina, kdy spatřila, a zamilovala se, a provdala se za malíře. On, vášnivý, pečlivý, střídmý a již měl za nevěstu své Umění; ona panna nejvzácnější krásy, a ne tak rozkošná jako plná veselí; stále rozzářená a usměvavá, skotačivá jako mladá srnka; vše milovala a všeho si vážila; nenáviděla pouze Umění, které jí bylo sokem; obávala se jen palety a štětců a dalších nelibých nástrojů, které ji obíraly o náklonnost jejího milence. Pro tuto dámu tak bylo strašné, když malíř vyslovil touhu vyobrazit i svou mladou nevěstu. Jenže byla skromná a poslušná, a po mnoho týdnů pokorně seděla v tmavé vysoké komnatě ve věži, kde světlo prosvítalo na bledé plátno jen shora. Ale on, malíř, se vrhl s vervou do díla, které se táhlo hodinu za hodinou a den po dni. A byl to vášnivý, divoký a náladový muž, který se ztrácel ve svých představách; proto neviděl, jak sinavé světlo dopadající v osamělé věži podlamuje zdraví a ducha jeho nevěsty, až si všichni mimo něj povšimli jejího chřadnutí. Přesto se usmívala dál a stále dál, bez jediné stížnosti, protože viděla, že malíř (který byl velmi proslulý) se svého úkolu zhostil s nadšeným a palčivým potěšením a pracoval dnem i nocí, aby namaloval tu, která ho tolik milovala, avšak každým dnem byla slabší a skleslejší. A někteří, kdo na portrét pohlédli, mluvili konejšivě prostými slovy o jeho podobě, jako o ohromném divu, a o důkazu malířova umu o nic menšího než jeho hluboká láska k té, kterou namaloval tak nadmíru skvěle. Ale později, když se práce chýlila ke konci, nebyl do věže nikdo vpouštěn; neb malíř v zápalu práce pozbyl příčetnosti a odvracel oči od plátna jen zřídka, ani aby pohlédl na tvář své ženy. A vůbec se nedíval, zda na plátno nanáší tahy podle líček té, která seděla po jeho boku. A když uplynulo mnoho týdnů a zbývalo dodělat jen málo, pouze jeden tah na ústech a drobný odstín oka, duše dámy se opět rozjasnila jako skomírající plamen v hořáku lampy. A pak byl tah proveden a odstín nanesen; a malíř na okamžik zůstal stát očarován před dílem, které stvořil; ale hned poté, zatímco stále zíral, se začal třást, velmi zbledl, užasl a s hlasitým výkřikem ‚To je vskutku život sám!‘ se prudce otočil, aby pohlédl na svou milovanou — Byla mrtvá!“